Všichni se pořád za něčím ženeme. Chceme něco znamenat, něco dokázat. Být někým víc.
Přitom jsme všichni na jedné lodi Každý z nás je ,,jen" člověkem. A přesto - každý je dostatečný, ačkoliv si to jen málokdy uvědomujeme.
Víte, často se příliš podceňujeme. Shazujeme vlastní hodnotu. Nadáváme si. Nejsme na sebe hodní a nedovedeme přijmout komplimenty, pochvaly. Vše hned shazujeme a nevěříme, že bychom mohli být dost dobří.
Možná že až...zhubnu, budu mít tuhle školu, tenhle kurz, tohle auto, práci, kariéru, peníze, dům...
A přitom jen vyhlížíme, kdy přijde to naše ,,až". Ale když přijde, nic se nezmění a přijde jen další až. Až budu tohle a tamto. Až budu dostatečná/ý. Až najdu smysl svého života. Ale co je tím smyslem?
Možná je to všechno jiné, než jsme ochotni si připustit. Možná, že v životě jde o více, než něco znamenat, někým být a něco po sobě zanechat.
Zkus se nyní zastavit na své cestě a zamyslet se. O čem je vlastně tvůj život? Za čím se ženeš? Co je tvé ,,až"?
I já často svádím bitvy se svou hlavou. Nejsem pro něj dost hezká, nejsem dost chytrá na tuhle práci,.. . Možná když bych měla takovou postavu, vystudovala vysokou, odjela do Anglie, vydala svou dosud nevydanou sbírku básní, možná kdybych měla partnera, kdybych psala více článků a recenzí...
Často tak směřujeme až k různému sebedestruktivnímu chování, jako jsou poruchy přijmu potravy, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, strach, úzkosti, deprese...
Sama bojuji tu svou tichou bitvu o sebehodnotu a sebevědomí dost dlouho. Často si připadám nemilováníhodná osoba a donedávna jsem stále hledala jen cesty, co nikam nevedly. Později se začala zajímat, proč to tak mám a hlavně jak z toho ven. Shazovala jsem každý kompliment, urážela sebe sama a když se mnou někdo chtěl navázat vztah, raději jsem utekla. Viděla jsem v tom jen podraz. Nevěřila jsem, že by o mě mohl někdo stát a myslel to vážně. Jen by mi to pak bylo vše líto a bolelo to. Chtěla jsem důvěřovat, ale strach ze ztráty mě svazoval. A já se pak přitom paradoxně cítila ještě hůře a mnohem více osamělá.
Jsou to všechno komplexy, získané vzorce z dětství. Nevinné posměšky okolí. Poznámky učitelů, rodičů, vrstevníků. Neustálé hodnocení valící se ze všech stran, před kterým nelze uniknout. Jak moc dokážou slova poznamenat celý život...Naštěstí se tyto vzorce dají změnit, pokud chceme a uvědomujeme si je. Chce to pracovat na sobě a co si budeme povídat - mnohdy je ta práce se sebou dost těžká. Je to běh na dlouhou trať a rozhodně to není jen tak. Je to dost dřina. Hlavní je nevzdávat se a vytrvat.
Co když ale jsme dostateční, přestože se tak necítíme? Co když jsme dostateční pro Boha? On nás miluje a přitom si jeho lásku ničím nezasloužíme. Víte, můžeme být dostateční jen tím, že to všechno přijmeme. Přijmeme fakt, že Ježíš zemřel na kříži za nás a vstal z mrtvých. Bůh nám dává milost a nečeká na to naše ,,Až budu...". Miluje nás teď a vždy milovat bude. Není to úžasné? Zachraňuje nás z našich úzkostí a bolestí,..., přestože jsme v našich očích úplné trosky. Nezasloužíme si jeho lásku a přesto nám ji dává.
Nevyrůstala jsem ve věřící rodině. Nikdy jsem nebyla ani ateistkou. Ale opravdu jsem uvěřila až v těch nejhorších chvílích mého života. On tu pro mě vždy byl a nikdy neodešel. Až docela nedávno jsem v tom začala hledat větší smysl, více se tím vším zabývat a skutečně jsem uvěřila. Do té doby jsem měla neustále tendence se ztrácet a hledat smysl, kde žádný nebyl.
Nyní v době korony jsem moc vděčná za online kázání na Youtube - především doporučuji kanál KostelJinak, díky nim jsem poznala křesťanství z jiného úhlu a oslovila mě díky tomu i slova v Bibli, kterou teď téměř denně čtu. Protože ta kniha je fakt síla. Rozhodně to není nudné čtivo - ano, takovou představu jsem o Bibli měla. Možná proto, že jsem byla příliš ovlivněná tím, co se o církvi ukazuje v médiích - bylo to na mě příliš, nechtěla patřit k tomu všemu. Naštěstí jsem zjistila, že to tak není všude. Je spousta církví a ne všechny to přehánějí s kadidlem a zlatem apod.. Mě jde totiž jen o jedno - o víru a lidi, jako já. O to, hledat odpovědi. A těch je v Bibli opravdu dost.
Zde vám dávám link na video, které mě v osobní krizi dost oslovilo a třeba to někdo z Vás právě teď potřebuje slyšet. :)
Našla jsem svou víru. (Nebo víra našla mě?). A tak mohu být nedostatečně dostatečná. Ano, nepřestanu pracovat na svých slabých stránkách, stále to pro mě jsou slabé stránky na kterých chci pracovat, ale ta cesta jde lépe, když vím, že pro Někoho už dostatečná jsem. Je to najednou vše lepší. Mohu se spolehnout i na druhé lidi, důvěřovat jim, ač je to pro mě těžké. A vědět, že druzí nemají tu moc mě zničit, protože svou důvěru vkládám do Boha, který mě nikdy nenechá ztracenou. A pokud se ztratím, vždy o trochu více Boha poznám.
Trochu více jsem se dnes rozepsala a odhalila opět kousek se sebe.
Je to pro mě nezvyk psát Vám o tom, čemu věřím, přeci jen to není tak dlouho a za křesťana se stále nepovažuji. Ale cítím, že musím s ,,kůží na trh". V sobotu jsem se dokonce účastnila i jednoho semináře pro mladé věřící a díky tomu poznala i další moc fajn lidi, se kterými mohu tohle vše sdílet. A tak jsem Vám jen chtěla napsat, kudy nyní směřuje má cesta. Od ztracené holky, co hledá smysl života v holku, co snad našla tu správnou cestu kudy jít. Věřím, že jsem dostatečná i se svými nedostatečnostmi.
A co vy? Jak se Vám nyní daří? Jak jste na tom se svým sebevědomím, sebehodnotou? Čemu věříte? Kde nacházíte svůj smysl života? O co se opíráte v nesnázích?
Jako vždy budu moc ráda, když mi napíšete i tipy na čtení, moc ráda najdu další knihu do své knihovničky. :)
S láskou a vděčností,
Vaše Týna. ❤
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář❤️